 |
| Fotila Martina Veberová, 2019 |
Hádám, že cítit se trapně je v takovéto situaci normální. V situaci, kdy neumíš přijmout sebe sama. Přijmout, že je správné to, jak cítíš, jak vnímáš tento svět. Že se to děje z důvodu tvého vývoje, že to momentálně jinak ani vnímat neumíš, i když moc chceš… chceš vnímat víc. Víc? A co je víc?
Ale to jak to zrovna vnímáš,
je dobré. Protože všechno se ti děje tak, abys to příště pochopila jinak. Abys to třeba vůbec pochopila. Někdy.
Někdy tvé ego
vyskočí samo. Obejme tě a zalepí a ty se ani nenadechneš.
Nebuď na sebe
zlá. Je v pořádku mít strach. Je v pořádku nedělat věci, co dělají
ostatní. Je v pořádku brát za výhru (možná z nějaké úrovně
vědomí) menší výzvy. Je to v souladu. Protože každý si máme začít pěkně
popořádku všechny zkušenosti, které jsme si stanovili. Čas neexistuje. O nic
nepřicházíš. Neboj.
Po těchto větách může vyskočit ego a říct: "Blbost!"
Jedinou odpovědí je asi pokora.
Jde o to to
přijmout. Samu sebe.
Je důležité mít cíl? Asi ano. Je cílem pořád něco chtít? Není to
jen samotné ego? Které nás vlastně učí? A kdy dosáhnu úrovně vědomí, kdy už
vlastně nic chtít nebudu a jenom budu? Ale jen tak být z nějakého úhlu může znít dost hrozně. A z jakého úhlu se vlastně dívám? A co jsou vlastně ty cíle? Nejsou to jen body, cesta, která nás dovede k tomu jedinému, tedy nechtít už vůbec nic jen žít v souladu s energii kolem nás a přijímat všechno? Cítit tu nekonečnou lásku?
Dovol si být
sama sebou. Dovol svému já dýchat. Prožít všechno tak, jak to prožít máš. Hlavně v klidu.
Komentáře
Okomentovat